Habaděj bloguje. Savoir Vivre.

Pane, dej mi odvahu řešit věci, které ovlivnit mohu, trpělivost přijímat ty, které nezměním, a moudrost, abych je od sebe dokázal rozeznat.

Udírna na sídlišti aneb Mé roky s Dobešem

Název téhle rubriky: "Můj milý deníčku - píšu Ti pomalu, protože vím, že neumíš rychle číst" je taky jeho hláška. Bydleli jsme spolu osm let pod jednou střechou hradeckého paneláku na Moravském Předměstí a byly to roky, na které se nezapomíná.

Právě dneska je prý Pavlu Dobešovi šedesát, ale já tvrdím, že kalendář lže, jak Rudé právo a Paroubek dohromady. Neviděli jsme se s Pavlem od roku 1997, ale když loni vystupoval kousek od mého nynějšího bydliště na jednom ze svých koncertů, nenechal jsem si to ujít. Je úplně stejnej, jako když jsem v srpnu 1989 tahal skříně do 4. patra bez výtahu, on se zjevil ve dveřích přízemního bytu (byl už starousedlík, nastěhoval se 14 dní před námi) a poprvé jsem člověka, jehož písničky jsem léta hltal na prodřených kazetách, kolujících z ruky do ruky, viděl na vlastní bulvy. Plachej stydlivej černovlasej kluk, napadlo mě jako první. Po 11 letech od doby, co jsme se nepotkali, vstoupil do luštěnické restaurace, aby si před koncertem dal kafe a cigáro. A já ho viděl úplně stejně.

Pavel_Dobes
Nikomu to nevnucuju. Ale CD "Něco o Americe" je podle mne nejpodařenější album Pavla Dobeše

Úřednice odboru bytového hospodářství MěstNV Hradec Králové na mě tehdy v červenci 1989 spiklenecky mrkla. Přišel jsem převzít dekret na nový byt a ona se tvářila jak kříženec Jamese Bonda a Pavla Minaříka (tomu druhému se podobala víc). "Víte, koho budete mít ve vchodě?," šeptá a já netuším proč, protože jsme v té kanceláři sami. "Nevím. Ronalda Reagana?", zavtipkoval jsem nejapně na tom nejhorším možném místě. V euforii, že moje šestiletá bytová anabáze končí, mi totiž všechno ostatní bylo tak nějak šumák. Dáma znejistěla a vyčítavě na mě pohlédla: "Ještě si dělejte srandu. Dobeše, toho zpěváka, dyzydenta. Jak zpívá - víte co - Zumzumzum, nejde mi to do kebule... V jeho starém bytě se probořil strop a my mu ten byt dát museli!", špitla ještě stydlivě, jako by se omlouvala. Dodneška nevím, jak jsem svou radost před ní dokázal utajit.

Střih. Silvestr 1990. Nejsa právě příznivcem na určité datum nařízených bujarých jucháni, jsem se ve čtvrt na jednu, po přípitku s manželkou a dcerou, chystal do peří. V tom zvonek. "Sousede, vem flašku a nějakou mísu, oběhl jsem to a jdem si popřát do sušárny." Pavel stál ve dveřích s tím jeho odzbrojujícím klukovským úsměvem a ani jako matematickému analfabetovi mi nedalo moc práce si spočítat, že bral-li to odspoda, jsem jeho poslední štace. Za deset minut bylo v sušárně nabito, holky narychlo spíchly improvizované stoly z položených dveří a bílých prostěradel, a rozjel se mejdan, který skončil až 9. ledna. Ne, nekecám. Na Nový rok jsme se rozcházeli v půl osmé ráno a líbilo se nám to natolik, že jsme denně po příchodu z práce, vykoupání a uložení dětí vzájemně ode dveří ke dveřím sondovali, zda to dneska zase v osm platí. Toho devátého jsme se ovšem dohodli, že spějeme nejkratší cestou do odmašťovny v Kosmonosech, a omezili naše mejdany v suterénu na svátky a narozeniny, případně další významné události, jako byl První máj, Slovenské národní povstání, VŘSR, úterý nebo srpen. Při počtu devíti participujících rodin to však i tak byla frekvence, hodná pozornosti docenta Chocholouška.

Střih. Na počátku devadesátých let jsem sehnal na Moravě mobilní rozkládací kovovou udírnu, kterou stačilo ze sklepa vynést, složit a už se mohlo vesele mejdanit pod širým nebem. Akce "Udírna a.s." se zrodila v hlavách našeho mozkového trustu: Pavla, hokejisty a posléze ředitele Městské zeleně Rendy Andrejse a mé maličkosti. "Na těch dva a půl litru se hravě složíme všichni a je z toho parádní akciovka!", zajásal tehdy Pavlík - a tím to všechno začalo.

Představte si mlhavé sobotní dopoledne, slibující průzračný slunný den. V sedm ráno vynášejí dvě ospalé postavy na trávník za panelákem hradeckého sídliště prapodivnou kostrukci, z níž se v osm hodin začne linout voňavý bukový dým. V deset prostranství ožije dětmi, těšících se, že odpoledne bude sranda. A po obědě se na chodníčku před udírnou objeví improvizované stoly (ano, jsou to tytéž, co při našem prvním Silvestru), které jsou jakoby otočením Arabelina prstenu najednou plné sklenic, lahví, talířů, příborů, ubrousků, tácků s chlebem a pečivem, sklenic s nakládanými houbami, okurkami, květákem či kukuřicí, kelímky s hořčicí a orosených lahví, plechovek a demižonů. Večeře v trávě. To naše dámy, s talentem sobě vlastním, vytvořily útulný koutek pro sobotní zasedání, zatímco pánové s panákem v ruce u udírny diskutují poměr správné teploty kouře ke šťavnatosti klobásek, kaprů, tolstolobiků, kuřat nebo kýty. (...) Nepřejte si vidět ten pohled: smečka sídlištních Lovců mamutů s tlupou děcek s mastnými bradami hodují a kosti hází psům, jejichž páníčkové je po přilehlém chodníku vyvedli na decentní víkendovou procházku. Jaké to překvapení pro šaramantní šedovlasou důchodkyni při pohledu na svého srnčího ratlíka (do něhož stěží denně vecpe s přemlouváním dvě deka granulí), který spatří uzené kuřecí stehno a vyprodukuje slinu, delší než jeho vodítko.

Od té doby si masívní kulinářský orgasmus představuji asi takto (použil jsem to sice už kdysi v předmluvě k jedné své kuchařce, ale je vlastně porušením copyrightu, když vykrádám sám sebe?): Pavel dojedl svou porci, ubrouskem důkladně otřel mastný knír a opřel se do židle, přivíraje oči do zapadajícího slunce. Usrkne zálibně ze sklenice, zapálí si voňavou Marlborku, do nebe vydechne kouř a vstříc přicházející nirváně prohlásí: "Řekl bych, že ty lidi, v tom městě, k sobě mají tak nějak blíž."

TOHLE je pro mne jeden z Pavlů Dobešů. Vzpomínat na zabíjení jejich vánočních kaprů (oni by je nejspíš nejradši pustili do nedalekého ramene Labe), na psaní rozhovoru pro cestovatelský časopis, kdy jsem pro naše bláznivé nápady a formulace smíchy nedosáhl na klávesnici, noční rozhovory u Medley´s Bourbon Whiskey nebo na korekturu knížky "Něco o Americe" už nejde. Takovou kapacitu tenhle server patrně nemá.

Pavlíku! Ve jménu všech těch sežraných uzených kýt, kuřecích stehen, bůčku z kapra a klobásových orgií, ve jménu krásných večerů, kdysi "in natura" a dnes u Tvých CD, ve jménu vzpomínek, které mi žádný berňák nezdaní, a ve jménu Osudu, který mi dopřál Tě poznat, Ti na dálku tisknu nějakou tu končetinu, vinšuju spokojený domácí přístav, vzkvétající chajdu na Osadě a hlavně - piš dál!

I když. Víš, kdybys v životě napsal jen "Víte, vono, holky", "Kostelíček", "Utah" a "Brhlík a Sojka", tak do těch čítanek stejně dávno patříš.


Ale to už jsem Ti vlastně řekl mockrát. Přeju do druhé půlky života, která Ti právě začíná, jen a pouze to dobré.

Strejda Habaděj

Mimochodem. Dobeše s ruskými titulky už jsi viděl?



22.03.2009 14:00:00



Komentáře

1 komentářů:
  • 22.04. 22:41, Ječmen

    Moc pěkný. Líbí se mi tu. Přidávám odkaz na můj pidi bloček. :-) www.jecmen.jex.cz A zároven přeji hodně zdaru. :-)


přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se