Habaděj bloguje. Savoir Vivre.

Pane, dej mi odvahu řešit věci, které ovlivnit mohu, trpělivost přijímat ty, které nezměním, a moudrost, abych je od sebe dokázal rozeznat.

Proč bloguje právě "Habaděj"

Když jsem den po svých dvacetinách, v úterý 1. listopadu 1977, poprvé vkročil coby redakční elév za bránu Čs. rozhlasu Hradec Králové, nemohl jsem zdaleka tušit, že o necelých třináct let později se šťastnou náhodou (jenže ta prý přeje pouze připraveným!) stanu spoluautorem zcela nového rozhlasového formátu, který posléze bezostyšně okopíruje většina tehdejších rozhlasových stanic.
Těsně po sametové revoluci jsem se po několikaletém účinkování v tištěných médiích a reklamní agentuře mohl do rádia na počátku roku 1990 vrátit. A protože léta neuskutečnitelné (leč v hlavách hýčkané) tvůrčí nápady z nás stříkaly ještě víc než čerstvá revoluční euforie, bylo jen otázkou času, kdy se zrodí (na tu dobu) velkolepý projekt. Ostatně: při pohledu na web ČRo Hradec Králové zjistíte, že s menšími či většími obměnami funguje dodnes.


CRo Hradec Kralove
Bude to, obávám se, delší...

Začalo to nenápadně někdy v lednu či počátkem února 1990 při pravidelném podvečerním posezení nad sklenicí Staropramenu v restauraci královéhradeckého hotelu Avion.

Můj tehdejší kolega a velký vzor Milan Jelínek, poslední z mé osobní novinářské Svaté Trojice, trůnící pevně na žurnalistickém Olympu (po boku mého dědy, který mne přivedl ke psaní, a Františka Černocha z Čs. sportu, největšího verbálního génia, jakého jsem poznal), mi nonšalantně hodil lano, aniž by tušil, že mi právě definitivně mění život.

"Připravuju živě vysílaný víkendový proud aktualit, muziky a zábavy, pracovně jsme ho nazvali Habaděj. Pojede od devíti do čtyř každou sobotu a viděl bych tam kulinářskou hodinku před polednem, která by lidi inspirovala, aby si něco dobrého uvařili." Polkl jsem, protože takovou nabídku jsem od svého guru skutečně nečekal. "No co...?," zavdal si Milan smíchovského nektaru a po důkladné očistě kníru od sametově husté pěny pokračoval: "Když ty začneš recitovat svoje recepty, tak holky, co držej dietu, s pláčem odcházejí, a zbytek redakce sliní, jak bernardýn. A teď si představ, že tohle každou sobotu provedeš s půlkou východních Čech. A v přímým přenosu!" chechtal se už zcela nepokrytě.

O několik piv později začal projekt "Vaříme s Habadějem" dostávat díky posledním Milanovým slovům zcela konkrétní obrysy. Bude to vaření v reálném čase, kdy posluchači dostanou prostor na přípravu surovin, osmažení cibulky, orestování masa nebo přípravu omáčky během písniček a budou se snažit stíhat, čemuž musí skladba receptů odpovídat. Stopáž tak 45 minut - za tu dobu se snad dá většina pokrmů zvládnout (snad kromě vejce natvrdo, co se vloží do kuřete, kuře do koroptve, koroptev do srnky a srnka do velblouda - zašít, čtyři dny za stálého polévání otáčet nad ohněm, neodcházet!). Pokrm i suroviny na příští sobotu se naši spolukuchaři u přijímačů dozví vždy v závěru pořadu předchozího. Hudební dramaturgii pořadu jsem si vymínil, protože vím, jakou muziku u sporáku nejraději poslouchám :-)...
No - a 24. března 1990 v 11:05 byla premiéra. Ten úplně první recept - Čočku pro Kačku - se salámem a česnekem si z nostalgie dodnes občas uvařím.

Něco přes tři roky jsem pak sobotu co sobotu krmil mnohé uši (a kupodivu i žaludky) svými nápady. Patrně úspěšně, protože parte nedošlo ani jediné, zatímco za úctyhodný štos posluchačských dopisů jsem býval u redakčních asistentek Hanky a Květy, které je musely den co den rozlepovat a zapisovat, občas poněkud neoblíben. Každý ročník byl završen knižní kuchařkou, jejíž finální podobě ve formě úžasných ilustrací dodával sladkou tečku Vladimír Renčín, a náklad nikdy pod 15-20 tisíc výtisků, pokud si dobře pamatuji, nešel. (Štafetu se vším všudy po mně převzala po mém odchodu na volnou nohu v roce 1994 kolegyně Zdena Kabourková. Je to neuvěřitelné, ale pohled na kalendář mi potvrdil, že Zdena tu mou a Milanovu káru dodnes táhne přes 14 let. Zdenko, díky - a furt držím palce.)

No - a teď se divte, že mi od té doby kdekdo říká Habaděj. Tehdy jsme také u nás v paneláku na hradeckém sídlišti rozjeli zcela regulérně domácí udírnu. Na trávníku za domem jsme v jarní a letní víkendy pravidelně provokovali sousedy a kolemjdoucí mastnými bradami a neskrývaným kulinářským orgasmem. I stalo se posléze běžným jevem, že po vyvěšení výzvy sousedům na nástěnce, aby dodali patřičný materiál k naložení, neboť v sobotu se udí, zvonili u nás doma v týdnu celkem pravidelně malý Matěj, Apolenka, Renda, Anička, Kubík nebo Pejsek se slovy: "Stlejdo Habaději, maminka posílá kužátko..."

varení
03.08.2008 00:04:00



Komentáře

1 komentářů:

přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se